Tak tu ležíš v snivé tíši,
rodný kraji, přede mnou,
tepot žil tvých sluch můj slyší
i tu hudbu dojemnou,
jež mne často uspávala,
ve dnech strasti těchy dala –
rodný kraji můj!
Znám ty zvuky plné vnady
od hvozdů a od mýtin,
kolébaly věk můj mladý,
vábily mne v jezer klín,
ve tvých kouzel sladké spony,
v kapradí a mech tvůj vonný –
rodný kraji můj!
Jeden zvuk však mocnou silou
o mé ucho zavadil,
písně notou přespanilou
v celou duši mou se vlil,
první českou dals mi větu,
nejkrásnější ze všech světů –
rodný kraji můj!
První větu, píseň prvou,
první pro vlasť nadšení,
v tvaru slzy mezi brvou
první pro ni kvílení;
v tomto zvuku celý tonu
do poslední chvilky skonu –
rodný kraji můj!