Na věži

Na věži zvonek klekání truchlivě ve kraj sezvání, na věži hlásný s dítětem vévodí pyšně nad světem.

Na věži zvonek truchlivý donáší zvuky na nivy, donáší v srdce hluboko, že padá slza na oko.

Na věži hlásný v modlení se ve kraj dívá v mlčení, dceruška k nebi pohlíží, než víčka se jí zaklíží.

Na věži panna plakala a do světa se dívala: „Ten svět tak velký, daleký, kéž možno žít v něm na věky!

Ten svět tak hezký, láska v něm, kolem ho vroubí modra lem –“ Na věži hlásný potřikrát se požehnal a jde už spat.

Na věži hlásný dřímá sen, dceruška bdí tu sama jen, na věži smutno, kol a kol se mlhy tlačí na padol.

Na věži dceři v dumání zní v uchu ještě klekání, na věži panna, jakby stín byl místo ní tu rozložín.

Na věži panna bez hoře – okénko klaplo v závoře – na věži hlásný dřímá sen, dceruška bdí tu sama jen.

Na věži panna do světa s myšlenkou snivě zalétá: „Ten svět tak krásný, láska v něm, kolem ho vroubí modra lem,

nad ním tu nebe vysoko, hvězdiček skvosty pro oko, a každá mrká ve snění, že svět se s láskou nemění,

a kolem všecko bohaté, jak ustláno by pro svaté – ten svět tak velký, láska v něm, kolem ho vroubí modra lem,

a v světě tom je jeho líc, nad nebem světel na tisíc – – Ó jak to krásné musí být, na všecko moci zapomnít

a v jeho lásky věřit sen – –“ Dceruška bdí tu sama jen. S okénka hlavu k nebi výš a zas ji kloní zemi blíž,

a hlava pálí, srdce vře, a živa je a zase mře. Dceruška chce už k nebi plát a zase k zemi upadat,

chce lásku světa, její pel, jenž by ji k nebi povznést měl, tak je jí volno, smutno zas, dívá se s touhou v noční čas,

dívá se s touhou do světa, zdaž pro ni růže rozkvetá, dívá se, dívá do kraje, které k ní srdce zaplaje?

Ó nedívej se, panno, víc, shoří ti láskou mladá líc a přijdou pro tě mládenci a každý hodí po věnci.

Hle, svět je dole hluboko a věž ve výši vysoko – – Tu vzkřikla panna zděšeně – dvanáctá bije na stěně –

a panna letí do světa – zdaž pro ni růže rozkvetá?...