Na věži zvonek klekání truchlivě ve kraj sezvání, na věži hlásný s dítětem vévodí pyšně nad světem.
A s věže zvonek truchlivý donáší zvuky na nivy, donáší v srdce hluboko, že padá slza na oko.
Na věži hlásný v modlení se ve kraj dívá v mlčení, dceruška k nebi pohlíží, než víčka se jí zaklíží.
Na věži panna plakala a do světa se dívala. – „Ten svět tak velký, daleký – kéž možno žít v něm na věky!
Ten svět tak hezký, láska v něm, kolem ho vroubí modra lem –“ na věži hlásný potřikrát se požehnal a jde už spat.
Na věži hlásný dřímá sen – dceruška bdí tu sama jen; na věži smutno, kol a kol se mlhy tlačí na padol.
Na věži dceři v dumání zní v uchu ještě klekání, na věži panna, jakby stín byl místo ní tu rozložín.
Na věži panna bez hoře – okénko klaplo v závoře – na věži hlásný dřímá sen, dceruška bdí tu sama jen.
Na věži panna do světa s myšlenkou snivě zalétá: „Ten svět je krásný, láska v něm, kolem ho vroubí modra lem,
nad ním tu nebe vysoko, hvězdiček skvosty pro oko, a každá mrká ve snění, že svět se s láskou nemění,
a kolem všecko bohaté jak ustláno by pro svaté – ó jak to krásné musí být na všecko moci zapomnít
a v mladé lásky věřit sen – –“ dceruška bdí tu sama jen. S okénka hlavu k nebi výš a zas ji kloní zemi blíž,
a hlava pálí, srdce vře a živa je, a zase mře. Dceruška chce už k nebi plát a zase k zemi upadat,
chce lásku světa, její pel, jenž by ji k nebi povznést měl. Tak je jí volno – smutno zas – dívá se s touhou v noční čas,
dívá se s touhou do světa, zdaž pro ni růže vykvetá, dívá se, dívá do kraje – které k ní srdce zaplaje?
Ó nedívej se panno víc, shoří ti láskou mladá líc, a přijdou pro tě mládenci a každý hodí po věnci.
Hle, svět je dole hluboko a věž ve výši vysoko – – tu vzkřikla panna zděšeně, – dvanáctá bije na stěně –
a panna letí do světa – – zdaž pro ni růže rozkvetá?...
Cookies on Poetry Cove