Již dávno ustal Bílé Hory pláč,
a v Čechách cizí chodil pomahač;
již dávno strouchnivělo lešení,
kde uschl český květ a osení;
již dávno stichnul české řeči zvuk,
a národ tonul v moři běd a muk.
A český král? Jak žil, tak umřel jest.
Tak o něm praví divná věru zvěsť.
Král umřel. Mrtvé tělo jeho však
házeno sem i tam jak bídný vrak,
smýkáno jím jak smetí po světě,
jakoby k strašné naší odvetě,
i vyvrženo v bláto jest a kal –
tak pochován byl český zimní král.
Pak skrývána jest jeho mrtvola –
kdo na světlo ji ke cti vyvolá?
Ó nikdo, nikdo víc! – Jen potají
ji v cizí hrobku chlapi vrhají.
A divná věc! Tam v dálné zemi té,
slzami těžkých žalů proryté,
kde Nadsekvanský Caesar našich dob
své tyranie časný našel hrob –
tam práchniví teď český zimní král,
jak by se strašné hrozby naší bál.
Ó králi! Neboj se! Můj národ dobře ví,
čím jemu jest ten popel mizivý.
Ó zimní králi! Byl jsi králem nám,
však bez národa, s majestátem sám.
My tebe neznali, tys neznal nás,
tys byl nám cizí a my tobě zas.
Neboj se, králi! Odpouští lid můj –
tvůj prach a popel, králi, obletuj
mé vlasti bílý, probuzený den –
to buď tvůj věčný, do skonání sen!