Setkaly se na cestě dva mraky
na pomezí české naší země,
nad horama dvěma v Krkonoších.
Jeden táhnul ku jižnímu moři,
druhý táhnul vzhůru ke severu.
První praví: Kde že byl jsi, bratře mraku?
Odpovídá mrak, co táhne ku severu:
„Z české země letím, k čemu mě tam,
dost je slzí lidmi vyplakaných
na krajiny léta vedrem suché.“
Na to ptá se: Ty kam táhneš, bratře mraku?
Odpovídá mrak, co táhne k moři:
„„Chtěl jsem letět ku sinému moři,
zastavit se chtěje v české zemi;
kdy však slzí dost je vyplakaných
na krajiny léta vedrem suché,
tož se vrátím zase ku severu.““
Letěly jsou pospolu dva mraky,
sdružily se s mraky ještě dvěma,
sdružily se s mraky ještě čtyrma,
a na sever nežli doletěly,
velký oblak nad nebem se nesl.
Radily se mraky dlouho, dlouho;
pravil jeden: „Moji milí bratři,
potáhneme na tu českou zemi,
snad že slzy jsou už vyplakány.“
Velký oblak táhne na zem českou,
zatměly se pole, lesy, luka,
z každé slzy hvězda vyskočila
a na bídu českou posvítila.
Muži vstali, bídu vyháněli
přes hranice do cizího kraje.
Slétly mraky v dešti blahoplodném,
zzelenaly pole, lesy, luka
a svobody slunce vycházelo!