Márinky není, struny popraskaly a harfa visí na svalené stěně. Umírá ohlas dálné ve ozvěně jak náhlý výkřik v lomu srázných skalí,
umírá, hasne, jako svíce žití. Kdo, kdo ji zase ku plameni znítí?... Ta píseň moje už je dozpívána, poslední akkord v uchu doznívá mi,
a mám se loučit, myšlenky mé, s vámi, kdy zbyla v prsou těžká z boje rána?!... Upadl člověk – což to píseň krásná! Upadl člověk, cnost s ním do propasti
sřítila se jak balvan s výše hory, zašlehla jiskra o skalinu jasná – to lítost nad ztraceným duše rájem. Člověk by všecko se sebe chtěl střásti,
co ponětí kdy hříchu vyvolalo; však hrůzou strne, cnosti že tak málo a spousta hříchů bez konce a míry. Jak mladá láska za nejkrasším májem
rozpláče srdce vzdechem nepojatým: tak oko moje bez naděje, víry pohlédlo smutně, Márinko má, k tobě! Rád bych tě nazval archandělem svatým
a modlitbu k tvé spáse na rty svedl – však luza bláznů v smíchu plvá po mně a skřivený ret ledem dotknut zbledl! Spi tiše, tiše, v opuštěném hrobě
sen povolaných, nerušený, sladký, bez kříže, jmena, květů, bez památky v čtyrstěnném pěkném, beze světla domě, kde není trestu pro nevinné viny...
Zhynula duše – snad ji pojmul jiný svět slavnější, daleko hroudy naší, pln cnosti, krásy, výše nevídané... Upadl člověk – tisíc jich se vznáší –
pohasla hvězda – tisíce jich vzplane – – Nuž co to jest, kdy jeden ve hrob klesá a miliardy k životu se budí? Nuž co to jest, kdy jeden v peklo padá
a miliardy letí na nebesa, kdy jeden člověk za volnost se bije a tisíce jich ruce ve klín skládá – nuž co to jest?! – to příběh věru všední,
jak z rána den a k večeru noc tmavá. Svět vstává, žije, zase dokonává jak člověk z těla. Hlavu tíží spaní, kol všude tma a nikde smilování
po šírém dalekém tom světě celém. Jsme v hadrech nuzných; budem věčně chudí a věčně nám se hvězdou nerozední?... Světýlko noční bdí jen u Marije –
to píseň má jak jiskra pod popelem.
Cookies on Poetry Cove