Včera jsem umřel. Buďte vy tam zdrávi, jež opustil jsem v chvíli dětinné, kdy dotknula se ubohé mé hlavy osudův chladná, přísná bohyně.
Byl okamžik to děsný! – Kolem lůžka bývalých přátel stály davy hlučné: ta věrná povždy egoismu služka, ta touha po štěstí a pýše tučné
se u mé nohy k spánku ukládá, ač zdlouhavě a taky nerada. A sláva všecka do koutka se dere jak ty mé světské touhy tisíceré.
A před mou duší prchající stojí s mlhami v očích drahý národ můj: o zůstaň, zůstaň v života tom boji, a kde jsi přestal, statně dobojuj!
Již chtěl jsem zůstať, v tom jsi přišla ty tu, sudičko moje, v prvním smrti svitu! A byl jsem mrtev. – To tam všecko žití i noc ta se svým krásným sněním,
i slunce lesklé, na živé co svítí, i lidstvo se svým dlouhým utrpením. Již buďte zdrávi! Já jsem taky zdráv! Ač nepyšním se ratolestmi květů,
ač nekrášlí mne pestrý zlatohlav, to dosti jest: já s bohem dal jsem světu! Jsem svoboden! Jsem prost té hnusné tíže, jež lidskou duši sterým poutem víže;
vy bludnou cestou moříte se v pláči, ať pánové jste nebo pomahači, vy mozolem svých rukou a svých duchů v tom zapleteném brodíte se ruchu,
vy bez oddechu všickni honíte po krvavé se cestě trnité, na jejíž vrcholích vám kvete sláva, jež za úděl jen žluč a mdlobu dává;
a když vám sotva stačí dušička – má vesele zní z hrobu rolnička! A nezní jenom, ona řehce, víří, že prosta je té pouti po světě,
a že teď vám, vy světa bohatýři, zazvoní bujně k švarné odvetě! Jste pidimuži, přese všecky věže, jež nastavěli jste si ze svých hlav,
a nechť i živých mrtvý hluk i dav tu vaši slávu ochranou svou střeže. Jste malí, skrovní jak ti mravencové, ač víte, že vám spočteni jsou dnové,
a ač svou sudbu znáte smrti jisté, přec v žití svém jste bídní egoisté! Ač stále řvete, že jste rodinami, přec rodinný cit tuchne v ňadru vašem,
ač hrozíte se před šalbou a klamy, ač těšíte se samým mesiášem, přec vaší duší žluč a rozmar zmítá a nikdo z vás přec let svých nepočítá,
by splnil svého žití nádobíčko – že už se odebere za kratičko! A já tu jsem! Jak vede asi se mi, se táž ret váš živoucí, však němý;
nu výborně, mám aspoň srdce svoje čisťounké, bílé, beze všeho boje, a moje bujná česká dušička je samý smích a samá rolnička!
Cookies on Poetry Cove