Nám přezdívali otrhaných sketů,
jež osud na zem jak smeť naházel,
a parkem bujným vůní našich květů
se gentlemen-vrah pyšně procházel.
Nám dali hadry, sami ve hedbáví
jen pojídali z našich srdcí krev;
my šeptali jsme chorál smutku lkavý
a jim v salónech bujný vířil zpěv.
My v blátě chodili jsme po silnici,
co vrah si hověl v skvostném kočáře,
a z dlouhé chvíle panské ku zábavě
nám kolemjdoucím plval do tváře.
Oj, chaso panáků – oj, chaso líná,
kdo větší vrah je, on zda nebo vy?
On volnost vaši v drzém smíchu spíná
a vy snášíte jemu – okovy.