S věže vesnické teď vánoc hlásí hudbou jemnou zvonku hlaholy, v nichž se kryje kouzlo tajné krásy, jež pocítí, ať je kdokoli;
od stařečka po tu chasu drobnou, od matičky s vráskou na skráni, po ten dorost s mladou tváří zdobnou. Zástup ku blízké teď kapli chvátá,
postavené nad vsí na stráni, patronkou jíž Marja panna svatá. Prouhou stezky po jednom se ztrácí do úzkého kaple otvoru;
kostelník již zdvihá závoru poslednímu, pak se v kapli vrací. Z vetchých varhan zvuky chudé, liché, vyloudil teď starý učitel,
z modlitbičky u oltáře tiché knězův hlas se stropem kaple chvěl. V to lid zpívá, doplniť těch zvuků, varhanám jež pobral dravý čas...
A tam v koutku, v srdci trud i muku, děvče stojí. V čarné kouzlo kras nahlédnouti dala lampy záře, paprsk mdlý sem skytnouc od oltáře.
Dosti na něm. Dlátem vytesaná umělcovou nejskvělejší rukou hlava z kamene, však se vším bytem, se vším blahem, se vší sladkou mukou,
se vší touhou v srdci nerozrytém, tak tu stála na modlitbách Hana. Této modlitbě slov netřeba, není také přísných obřadů;
v bohatou však za to náhradu zjevu toho prostá veleba. Ba že matka na obraze boží, vyrudlém a stářím zvetšelém,
všecku starosť z mysli dívčí složí mocným slova svého povelem; rozpne nad tím, za nějž šepcí rtové, oči pláčí a srdečko stoná,
pomoci své ruku. Jasní dnové rozestrou se nad hlavama leskem; rozloučíte s veškerým se steskem, touha vaše v náruči vám skoná...
Varhan vetchých zvuky v kapli hasnou, dozpívali vánoční už krásnou. Blahá noci, vánoci ty lesklá, kdo odolá kouzel tvojich vnadě,
a kdo tvých by nepřál sobě pout? První hvězda když se rozebřeskla na velebném nebes tvojich sadě, sladkým pláčem chtěl bych utonouť...
Cookies on Poetry Cove