Do vsi přibyl hosť, však nevítaný: zima krutá s třísní sněžných peří, s korou ledův, bouřných větrů sběří, s písní hrůznou jako smutné hrany.
Teskný hvizdot dolinami lkal jako nářek opuštěné vesny, odrážel se teskně ode skal a pláč kvílel celým krajem děsný.
Vánoc blížila se. Štědrý večer tady. Venku vichor v štíty horské hučí, v skalní sluje metá sněhu sklady a zas dolům sklesá do náruči.
Noci blahá! Kolik pěkných citů v lidských ňadrech světem klokotá? Málo vás, hvězdičky, na blankytu – vánoc blahá, srdce života!
Sladká písni sladké o vánoci, kolébavko v netušený ráj; tebe vzývať v strastech ku pomoci, z tebe kouzliť lidstvo bude máj,
pokud bude srdce jediné v této bludné světův krajině. Venku bouř, však jaro v chatách za to, směvná ústa, očí hovor hlasný,
každé slovo perla, pocit zlato, každá chata ve vsi palác krásný. A když kahan louči zableskne se za umrzlou deskou okénka,
jak když v hlavě, kol níž bouř se nese, z mraků vzejde spásy myšlénka. Venku bouř a při lampičce prosté Václav sedí v tichém dumání;
srdce jeho divnou touhou roste, myšlenky zlé mocí odhání. Divná touha! Kamarád, ach, v dáli, snad že živ a v mysli vzpomíná si
na ty blahé v rodné vísce časy, snad mu teď se oči rozplakaly, a snad, bože, koberec ten sněhu, co se venku na zem schřadlou stele,
vybrala mu smrť, ach, ku noclehu, po života pouti neveselé. Ach, ba ano; tuto před ním leží lístek malý, těsně popsaný,
list to Vítův: že je zdráv a svěží, že mu paměť nejde od Hany, od přítele ni od rodné chatky, v níž mu život vykvetl tak sladký.
Dodal krátce, že se z toho místa ku boji žel osudnému chystá: „Tebe líbám, za mne polib Hanu, snad, můj hochu, tenkrát naposledy.“
Václav obrací ten lístek bílý, každé slovo v paměť vyrývá, v moře slov těch topí vlhké hledy, mlčky zírá v známou oknem stranu,
kudy jemu odešel druh milý. A v tom půlnoc rohem zaznívá. Sklonila se hlava do dlaní; zlatá vánoc zimním krajem pluje,
ta mu druha smrti ochrání, zachová a vlídně opatruje...
Cookies on Poetry Cove