Bujným lesem kvetoucího mládí životem šli, dobří kamarádi. Pěkní hoši: jako jedle štíhlí, v tvářích červeň, v oku záře smělá;
děvčatům se srdce rozechvěla, když se občas kolem chasy mihli. Mihli jenom; bylyť cesty jiné, jaké hoši spolu mívali:
do hor skrýší, v blízká úskalí, do samoty, v lesa temno stinné vodil krok je v neděli a svátky, když se vrátil odlevy den krátký.
Přes týden jich neviděl jsi ani; buď že bylo v poli práce dosti, buď že v mysli dlelo přemítání, buď že nešlo jim nic k veselosti,
zkrátka, nikde nebylo jich v chase. Leč když zvolna o nedělním ráně rozhoupal se zvonek k slovu Páně a slunečko v mladé, svěží kráse
rozlilo lesk krajem přesladký, uviděl jsi nízké od chatky dva ty dobré naše kamarády ke kostelu tiše chvátající,
nabrat pro týden zas nové rady, v srdce klidu a jasnosti v líci. Však tu mnohé stáčelo se oko v onu stranu, kde že hoši stáli,
však ve mnohém srdci přehluboko zakotvil se obraz dokonalý. Nejeden jsem slyšel u dveří dívčí povzdech za ten párek mladý,
však kdo znal ty milé kamarády, milerád mým slovům uvěří: jenom zlatá kadeř Václavova od Vítovy lišila se tmavé,
jak když z písně smutné, usedavé povytryskne sloka jasná, nová. Jedno srdce ve dvou schránkách těla, ve dvou ňadrech jedna duše celá.
Pod jedním tu krovem rostli spolu jak dva stromy pod společným nebem; jedním citem v duši, jedním chlebem živilo je u jednoho stolu
přátelství a láska vzájemná. Dávno boží ruka tajemná roditelské odňala jim péče: otce rov kryl, pažit dobré matky.
Půjdou k sobě, budou bratry sobě, rozdělí se o vezdejší statky, jak už dávno o srdce se dělí. Smyslili si, bylo po sirobě,
po tesknotě na ten život celý. V jedné jizbě, v jedné prosté chatě dýchaly dvě duše láskou spiaté.
Cookies on Poetry Cove