Oknem jaro nakukuje
do našeho přístěnku,
a má hlava tká a snuje
pěknou jarní myšlenku;
srdce tluče, oko plane,
a z té mysli utýrané
vytrácí se po letech
žal a vzdech.
Vesna kolem tudy kráčí
rekyně jak vítězná,
a po našich oknech stáčí
tvář se její líbezná;
usmívá se, kyne rukou,
bolesť naše prchá s mukou,
jistě blaho do duše
přikluše.
Přiklusalo, přiletělo
jako ptáček z jihu zas,
hrdélko se písní chvělo
jak to mladé srdce v nás;
houstnou olše, řehcí koně,
roste naděj’ a my s ní
blaženi.
Přišel tuhý mrazík ráno,
utratil květ v zahradě,
nebe deštěm uplakáno,
pusto v háji, na sadě;
hyne kvítek, ráno svěží,
na něm zmrzlý ptáček leží –
v očích místo naděje
krůpěje...