Já smál jsem se a ty jsi plakala

Já smál jsem se a ty jsi plakala. Kol temná noc jak tváře cikána, kdy od večera bloudí do rána a kol se dívá v němém úsměvu,

poslední zbytek trhá z oděvu a klne lidem, svět chce rozbořit, surovost mění každý za pocit a čelo horké klada do dlaně

chce zvonit sobě vzdechem ku hraně. Kol temná noc a na mé tváři smích – nuž co to za vinu, a snad to taky hřích? Srdce mi puklo, krev se vypryskla,

červeným zlatem můj se pokryl háv – a já tě prosil, štkal: pekla mne zbav a tys mně ani ruku nestiskla. Teď puká srdce tvé i stydne žár

a já ti smích přináším v svatodar; teď tvoje krev se srdcem rozlívá – však oko mé se na tě nedívá, a hledí přec, však jakby z ocele,

co jindy mělo žáry převřelé, a na svědomí tvém kdy nelpí hřích – pak ať je proklet divoký můj smích. Já kdysi plakal jako sirý syn,

kdy kladli jemu matku do země a nadějí všech prchal před ním stín – ty odvrátila jsi se ode mne. Ty ženo žen s tím okem milosti,

v němž kdo svůj na čas pohled zahostí, umírá láskou, něhou, zápalem, – ty ženo žen v tom zraku nestálém. A já jsem plakal jako v první den,

kdy poznal člověk, že je všecko sen, že všecko sen a jarní noci dech otravný štír na krásných perutěch; a já jsem plakal – co ty pláče mi?

Teď nelká se již více na zemi, teď každý za cílem se ubírá a málo na tom, kdo dnes umírá, neb kdo dnes mladou lásku pochoval.

Teď každý chvátá, aby došel dál. Teď smích se divý klade na mou tvář a noha tvá se sklání před oltář, tvá ruka vzpíná se a v pohledu

tvém čísti je, že bílé od ledu a tuhé jako půlnoční je mráz – – Ty’s smála se, teď já se směju zas – pak já se smál – a ty jsi plakala!