IV.

Je u Šimonů radosť! Přišla vrána! Hošíček jako jiskra! Pavla pleše, i Šimonova duše zradována má ve svých rmutech něco ku potěše.

Pan farář pokřtil nemluvňátko záhy – sámť ovšem chudák musil opustiti svůj život prostičký a v stáří blahý. Nedávno umřel. Přišli sprovoditi

jej k hrobu obec, Šimon, přátelé, i Pavla přišla s modlitbičkou svou, než hrobař jemu lože ustele tím tvrdým rýčem, drsnou lopatou.

A Šimon častěj zdržuje se doma: svůj utápí zrak v očích dítěte, je stále líbá vousatýma rtoma, a když se v peřince jen pohne cosi,

již ptá se ruče: proč pak pláčete? Pak chopí v náručí je, jizbou nosí, a sem tam chodě promlouvá a zpívá hned slova truchlivá, hned dovádivá.

To vidí Pavla. Přeje lásky hochu, jíž zasypává otec drobné robě, však přála by radš lásky této trochu, snad něco více taky sobě, sobě...

Jen mžikem tak. Jsou snad i jiní v světě, kdož dali by té lásky mnohem více než staroch Šimon... v plném ještě květě jsou hoši tady, hebké, svěží líce,

když o pouti ji prováděli v tanci a ustoupili jemu – samozvanci. Ten bledý jonák ze sousední vísky – jak lahodily by teď jeho stisky!

Byl trochu smělý, co však do mládence, když neumí se točiť ku milence? Ba tomu měla pohled darovati, než rozmrzen se v davu zase ztratí.

Kdo sličnější? Či Šimon, či ten cizí? A Pavla prohlíží si vlas svůj zlatý, an Šimonův jí obraz v dálce mizí, z níž jonákův teď tancem rozehřátý

ji všecku jímá – Pavlo, Pavlo ženo, což od oltáře všecko zapomněno?... A opět ves se v nové roucho chystá. Zavítáť zejtra z Prahy farář nový,

by po bývalém ujal se zas místa – jak bude mu tam, kdo to ví a poví? Jdou jemu vstříc. Jde obec, sedláci, jde muzika a družičky jdou bílé,

jdou dělní muži, ženy po práci, i Šimon čeká budoucí té chvíle. A když tu pod bran chvojí zelenavou se velebníčkův obraz objevil:

tu Šimonovou postříbřenou hlavou to škublo mocně. Z davu ven se trhl a co v něm vzbudilo se mladých sil, se v náruč knězi s celou vášní vrhl:

„Vojtěše, ty? O jak to sladké štěstí po dlouhých letech toto shledání – jak bez pohnutí dovedu je snésti?“ A již jsou k sobě jako spoutáni

v náruči věrné, kněz i Šimon druh, hled jediný, skráň dotýká se skráně, druhové z mládí z divné oné doby, kdy společným byl krov, šat, samota;

když Vojtěch vyšel na vinici Páně tam cíle hledat svého života, vzal Šimon rádlo, motyku a pluh a dobrovolně dal se mezi roby.

Tak shledali se. Od té chvíle fara se Šimonovi stala domovem; ač pod doškovým ve vsi pod krovem mu kvete synek, ač jej žena kárá,

že doma jest jen řídkým, chladným hostem, přec nedbá toho. Došlo k mrzutostem, k vlažnosti obou, k tvářím nevlídným, až Pavla z nudy snad a dlouhé chvíle

hledala přástky, spolky rozpustilé, laškovnou píseň, hovor, smích a šprým... Ach, ještě byla krásna; krásnější, než tenkráte, když v obraz její svůdný

své oči vtopil Šimon, stařec bludný, doufaje, že mu srdce skonejší, že dávnou chorobu mu navždy zléčí a odežene sbory dum a péčí.

Ach, jak se klamal, klamali se oba. On všecek v lidu žil, proň dýchal, strádal, jak svobodníka učiniti z roba, dnem nocí přemítal a bádal;

a jí zas lahodilo líčko hladké, planoucí oko, měkkých boků stisky, důvěrný šepot, povědění sladké z úst mládenečka ze sousední vísky...

Byl večer líbezný; kraj dřímal již, les ponořen byl v závoj mlžin hebký, dřímala taky Šimonova chýž, jen Pavla bdí tam ještě u kolébky.

Hajej, hajej, synku zlatý, košilatý, dlouhé do noci! Jak si já mám ubožičká,

tak mladičká sama pomoci? Kudy chodím, tudy pláči – malý spáči

v bílé košili, jak ty za to můžeš, že ti zaslzeti oči musily?

Mně i tobě o samotě, o trampotě život utíká; znám jen trny svého muže,

žádné růže – ty ne tatíka! Jak tu budu ubožičká, tak mladičká

dále umírat? Hajej, hajej, synku zlatý, košilatý, už je čas, jdi spat!

Zavírají se mu víčka – tak mladičká... co mi posud let? Spi, mé dítě, pěkně, sladce,

tvojí matce kyne ještě svět! Půl zraku spočívá jí na roběti a druhá rozběhla se ku okénku,

v němž počalo se cosi náhle chvěti, a kroky vrzly přede vraty venku. Či Šimon, či...? Ach, slovo na rtech vázne, jen srdcem zmítá nepokoj a ruch...

ó po jaké to cestě děsně srázné se dala’s, Pavlo, – suď to milý bůh! A soud je mírný... K svému právu mládí se hlásí hlučně, jásavě a živě –

jsou krásni, mladi a mají se rádi – kdo vyzná se v tom lásky ve předivě?... Závora klapla, Pavla na prahu; jde tichým krokem příchozímu vstříc,

jenž vroucně vtiská slib i přísahu na žíznivá ta ústa její sladká a v tužbě vroucí rozhořelou líc – milenka vzbudila se a usnula matka...

Jen ze světničky teď sem vane dech jakoby výčitka a jako vzdech, a horoucí ty jejich polibky provází nářek z úzké kolíbky.

Spí matka posud, jenom láska bdí a Pavla na hochových prsou pláče, chví srdéčko se, líčko plá a rdí vzpomínkou na drobného v chatě spáče...

Však k čemu lekati se, k čemu rdíti? Zač stál by svět, zač lásky blahý čas? zač mladosť, zač to všecko živobytí, když nemá oblažiti nikdy nás?...

Čím růže květ, když má jen opadat, čím slunce lesk, kdy žijem’ v tmě a noci, čím chléb, jímž nelze ukojiti hlad, čím pramen, jenž se dere z kamene,

jímž nelze nikdy žízni odpomoci? Ó jezte chléb a pijte z pramene, ó koupejte se v slunci, růží květ trhejte do věnců – jeť krásný svět,

jen kdo ví, jak naň moudře nazírati a stápěti v něm zrak svůj do závrati!... Líbejte se, než se vryjí na čelo vám vrásky,

nevždy v lidském žití kvete čarovný květ lásky. A kdy kvete, uschne, svadne – nemeškejte oba,

dokud krajem mlčelivá noční kráčí doba... V tom slyšeti je šelest chvatných kroků a jako oddýchání z těžké chůze –

již ve tváři tvář dvojice je soků, utkaná děsně v obapolné hrůze! A jako socha Pavly postať němá tu zesinalá trčí nad oběma!

„Je má!“ dí hoch a vypjal prs a ruce. „Je má!“ řve Šimon ve hněvu a muce. „Jdi s bohem! Jděte!“ volal hlasem hromu a holí zamáv’ jako pomsty bůh.

Pak vešel v chatu pouhý stín a duch – jak vracel se to z potulek svých domů?! A Pavla? Hoch? Těm noční budou stíny příkrovem lásky a té lásky viny...

Teď Šimon stojí nad kolébkou sám. Synáček dýše nevýslovnou písní, v níž všecko jeho blaho se vší tísní, zoufalý výkřik, světa klam a mam,

zvuk varhan svatý, kdy byl v semináři, vzdech lidu, jejž tu ku svobodě nítí, života dech, jejž osud tlačí, maří, to celé bludné světem živobytí –

synáček dýše, oči protírá a Šimon zmaten div že nezmírá. Však jako obr vzpjal se, lásky zorem se sklonil něžně nad ubohým tvorem,

tisícem polibků jej uspal znovu, a pokoj vešel v duši Šimonovu...