Intermezzo

Nebe i zem se v smutku šatí hávy, na srdce padá tíží ze olova, jak havran letí myšlenka teď z hlavy a z prsou vzdechy, lkání místo slova.

Každý se muž odívá do taláru, to v habit černý jako o rekviích – zas jedna duše uhasíná v zmaru a k hrobu klesá v kletby melodiích.

Postavy tajné, plny panské pýchy s obřadem smutným kolem utíkají – pohřeb to divný, kdy za hnusné hříchy ni jedny oči v pláči nezalkají.

Pohřeb to divný, bez svící a zvonů, bez modlitby a bez průvodu lidu – – zdaž člověk po smrti, zdaž po životu skonu kdy dojde míru, pokoje a klidu?

Je těžko slzou ulevit své hrudi, kdy rozrývá ji bleskem noc ta divá, a sotva myšlenka se blaha vzbudí, už sejček všemu umíráčkem zpívá.

Už všemu, všemu hodinka se blíží a smrti ruka štěstí z loktů dere – jen stíny lidstva po zemi se plíží a ze rtů kněží zazní: miserere.

Snad ani to ne. Snad jen úsměv Kaina, kdy Abel v krvi potopil se celý – a přece srdcem bolest běží tajná a prsa by se bolem rozletěly.

Na jazyk slovo smělé, velké sedá a ruka třímá meč a zrádné kopí – však tvář je strhaná a mrtvá, bledá a lidská slza rosou běd ji kropí.

Pan ďábel výská. V pekle na cimbály ta chasa bláznů tluče v opojení, a slávu hlásá mefistovi králi, že v světě cnosti není, není, není.

Pan král se směje, chechtá, blázní, šílí a pohár krve vznáší do plamene, nestoudné ženy strašným jekem kvílí, až kvil ten hříchu do stropu se klene.

Do stropu z krve, bídy, hany, bláta, to místo šarlátu a stříbra, zlata – pan král je vesel, chasa duši vítá a žárem rudým brána pekla svítá.

Před novou duší ženy tance vedou ve skoku chlípném, s rozervaným vlasem a duše s tváří neskončeně bledou se šeptem víc, ne s vnadným jindy hlasem,

v němž cnost a krása shlížela se čistá, pohlíží vůkol, zdaž tu není Krista, a smáčí šat tím trpkým, bílým mokem. Ty nejsi Márinka s tím potrhaným okem,

ty nejsi Márinka, to jsou jen tvoje stíny, ty nejsi Márinka, ta byla beze viny – ty nejsi Márinka, ta v jasné cnosti žila, ta byla upřímná a krásná, sličná, milá!

Ten vlas se stáčí jako hadí plémě, to oko blýští jako blesky žáru, tak nezřela tě na svých prsou země a nechodila’s černém ve taláru.

A přece, ženo! – přece, ženo’s, padla. Routa ti s věnce jako v podzim svadla, vyschl ten pramen nejkrásnějších očí a srdce nad bokem ti ve prach změnilo se.

Teď nezaskví se oko v pláčů rose, teď o tvůj pas se ruka neotočí, zčernala by jak tknuta ďábla rukou, zedrána metlou, utrýzněna mukou,

a na tvé hlavě věnec sedí z hloží – odpusť ti, Marje, milosrdí boží!! Tvé tělo dosud mezi lidmi bloudí, však duše tvá zde věčném trvej v želi –

jen jeden jest, kdo lidskou vášeň soudí, byť luzy rty se slávou rozezněly. Ta luza křičí: sláva, sláva, sláva! A ze člověka drahá padá hlava,

a srdce stydne, jakby led je nosil, vysychá oko jak studánka v létě, kdy čeká na to, aby dešť ji zrosil, a luza výská po dalekém světě,

div srdce vášní, vztekem nerozbolí; a luza výská – přejte jí té chvíle, kdy věncem krášlí vyvolence milé, by druhý den je pošlapala znova,

a místo slávy – kletby, hanby slova vyvrhla na ně, sklála život vzdmutý a za list vavřínu zvolila prut si krutý a šlehala jím ve tvář prorokovu,

než došel v řeči k poslednímu slovu! Tvé tělo žije, duše mrtva zase. Neplačte pro ni, v mladistvé že kráse vnořila ruku v tůni krve plnou

a postříkla se rozpustilou vlnou, neplačte pro ni – – Márinko, mé dítě, ten plamen pekla zase oživí tě a dojdeš znovu krásné ku myšlence

a zpomeneš si svého na milence, a vzkřikneš, ztichneš – bude se ti zdáti, jak upadla by’s věčné do závrati, budeš si přáti, usnout navždy v hříchu

a rozpláčeš se u šíleném smíchu – – to bude krásné, ach to rozkoš bude, Márinko, ženo, dítě moje chudé!! Snad, Márinko, ač smrt tě v náruč vzala,

by’s ještě jednou umřít sobě přála, pochovat duši, uspat v noci, za dne, kdy není nikde smilování žádné. Je přec tak sladko odpočívat v zemi

a k hlasům všem, všem zůstat němý a zůstat mrtvým všemu tomu světu, a býti stromem bez májových květů, a spát a spát a věčně spát jen v snění

a nedočkat se více probuzení. – Pan mefisto dnes vesel; chasa výská. Márince po bohu se zase stýská, chce pomodlit se, řeč jí selže v slovu.

Hle, vizte před sebou zde cnosti vdovu! Ženich to krásný, bez klamu a bludu, jenž nezasívá do srdce vám trudu, hle, vizte zoufalost zde v ztroskotané ženě

a zplačte nad ní, ďáblové kdy v plese – – z daleka chorál nočních duchů nese se do hlubin a zmírá ve ozvěně. Smutný to obraz; a mefisto výská.

Hrom divoký na stěny pekla tříská a ženy kvílí, Márinka se chvěje – – ach, což je v pekle lidem do naděje... Márinka nedoufá, už víra všecka je z ní,

už láska prchla z posvátného stanu, v němž duše ještě upomínky vězní, jen žel, že ohlas jich sezvání hranu. Márinka nedoufá – a k čemu doufat taky? –

Je snadno doufat nad i pod oblaky, však není víry ve utrobách hlíny, však není cnosti víc, kde vládnou viny; je snadno doufat, kdy je naděj’ ve sny –

však kdy se ve hrob klade děsný celá ta síla, člověkem co žije – pak těžko štěstí hledat u Marije! Márinko, ženo! – k čemu už to slovo,

kdy puklo žalem srdce básníkovo?...