III.

Tak divné námluvy ba neviděli, co ves je vsí. Šel Šimon do mlýna a ode bdění všecek rozechvělý přistoupil k panu otci: „Nejiná,

než vaše dcerka ukončí tu bídu, jež na má prsa ulehla a tíží; sic nejsem mlád, však potřebí mám klidu a k Pavle vaší citové mne víží;

je naše žena, ví, co Čechům schází – dovolte, ať mne v život doprovází!“ Pan otec udiven se díval na souseda, však dcerka, která vešla, všecka bleda,

snad ode bdění v nepokojné noci, důvěrným zorem sklonila se k otci... Ten požehnal. A do tří krátkých neděl kraj celý o tom s ustrašením zvěděl.

„Ubohý Šimon, zahrála s ním jen, jak s jinými, však bude hry té škoda, až nedá odvolat se osudný ten den a zlaté jeho srdce drsně zbodá

rozmarů hrotem,“ myslili si jedni; a druzí, jako všade, suše pokládali věc celou za správnou a skoro všední, že zvyknou sobě, Pán Bůh zdraví dá-li.

A s vůlí jedněch, v druhých nesouhlasu svou Šimon Pavlu vede k oltáři, tu dívku podivnou, tu pyšnou krásu, jíž báli chlapci se, ač mřeli po ní,

tu líbeznici v oku, ve tváři, ač s ledem v srdci. Jak se k němu kloní, jak visí na něm jakby s duší celou – hle, břečťan na dubec své listy vinoucí!

Vcházejí do kostela. Vstříc jím kvítí stelou, jež zůstalo tu zpola vadnoucí, z jiřinek pestrých vysázenou cestou před bledým Šimonem a před nevěstou.

Již obřad dokonán. Tam svíce planou, to v důkaz nad úmluvou vykonanou, a od kůru sem zazněl varhan hlas, tak temný, velebný a dojímavý

a zase jako umíráček lkavý, až upjal Šimon zor svůj na obraz Františka svatého, jenž na něm umíral... I složil do dlaní svou hlavu osněženou,

již schvátil jakýs neklid, bol a pal, a vráskovitou líc mok slzný máčel... Však náhle probral se a pevně kráčel skrz diváků dav s mladistvou svou ženou.

Do chalupy pod rybníkem jede vůz, nedala by přivoněti z mlýna růže k svojí sněti

leckomus. Do okénka zář se krade z měsíce; a v té hlavě zlatovlasé

myšleneček probíhá se směsice. Do okénka nitky vedou ze všech hvězd,

a tou hlavou zasněženou divocí se snové ženou, nesou zvěst. K čemu myšlení a snění,

bděte rač; líbánek jsou bujné kvasy, na pozdější nechte časy starosť, pláč.

Přijdou samy, nevolejte, brzy dosť, pokud láskou hoří, plane, zlíbej ženy milované

nevinnosť. Do okénka zář by ráda, nemůže, komu se’s to, hlavo chará,

podal na svá léta stará za muže? Do okénka nitky ze hvězd nemohou;

jak ti srdce bokem buší, za koho’s to dal svou duši ubohou? Jak krátké námluvy, tak líbánky!

Jde z rána Šimon z domu v pole, lesy, tam vzpomínkou se mučí v mechu kdesi, až večerní jej vrátí červánky v ženinu měkkou náruč nedočkavou.

I to na krátko. Musí k sousedům, k nimž, jak sám praví, povinnosť jej volá. Ač Pavla vylíbá jej ze všech dum, ač prosbu v slzách vzlyká zajíkavou,

že řekl bysi: jistě neodolá, přec jen jak letmo skoupý pohled skytne a ten tam zase, jen se doma kmitne. Ó jak tam hovorný je Šimon druhdy němý,

zde radu ví, tu s otázkou je sdílnou, tu řečí svojí mocně pohne všemi, vždy plnou pravdy, pro ně neomylnou, jak umí těšiť, budiť naděje –

Šimona poslechnouť a všem už blaze je! Však Pavle nikoli. Ta do zástěrky se denně víckrát chudák vypláče; kdo poznal teď by bývalé té dcerky –

ach, všecko bylo tehdy jináče!