II.

Tam pode střechou šumných olší stínů mlýn klape, stoupy švarně dupají, a v bělavého domku měkkém klínu růžička lepá kvete potaji;

aj kvete jich tam dosti na zahrádce, jež opět vedrem usychají v krátce, však tato růže jako kouzla mocí rozkvetá stále, voní za dne, v noci.

Už mnozí přišli přivonět k té růži, mládenci jaří, přemítaví muži. Ač každý toužil, přece žádný z nich té růže neutrh’ – když vztáhl ruku,

tam z trní zazněl náhle divý smích a srdce zastavil hned v lásky tluku. Růžičkou byla Pavla mlynářova. Co kouzla mlýn a les a louka chová,

jež v svorném věnci čas tu postavil, co krásných hor a dolin na sta mil, co řek a jezer, hájů rozkládá se – ó což to všecko proti její kráse!

Len vlasů zlatý, modré nebes oči, vzrůst topolí a půvab v duši celé – což jsou ta slova? Hlava všem se točí, kdo zrak k ní nesou odvážně a směle.

Všem točila se, zmátla se a klesla. Ten pod hruší své hrdlo zatáh’ rázem, zas toho noha k vlnám řeky nesla, a onen s puklým srdcem dopad’ na zem...

K té pyšné růži, o níž pověsť děla, žeť rozmarná a zlá a bez citu, se Šimonova vznesla mysl smělá, k ní zdvihl zrak svůj v čarném zákmitu,

v svá jal ji pouta pohlednutím jedním, tím líbezným a ohnivým svým zorem, on stařec již a ona dítě skorem – Jak dál mu bude – jako tam těm před ním?...

O svatou Annu ve vsi slavná pouť. Huk, šum a ševel zástupův a davů, že jimi sotva možno proniknouť, z komínů kouř se tlačí na oslavu,

z bud kramář nabízí své špatné zboží, a jedna tíseň ve svatyni boží. Pak s vížky zvonek jasně zazvoní a poledne se přes ves překloní.

Ztich’ šum a hluk. Jen z oken chat a domů zní hovor hlasný, píseň po chvíli se veseloučká přidá místy k tomu, ba výskne to kdes za habrovým sadem

a k výskotu si jásot popílí, i kolovrat svou spustí sem tam v síni a před stavením pěkně ladem skladem se točí děti – nežli začnou jiní.

Až odpoledne ruka velebníčka věřícím požehnání udělí, pak rozjasní se oči vše i líčka, pak ústa rozváží se, mysl osmělí,

veselí půjde lehkým skokem tudy a teprv zazní kolovrat a dudy. I paňác ohlásí své kousky nové, i Esmeralda v sukni damaškové.

Hospoda nabita, i síň i zahrada. Na hlavě hlava, rámě ku rameni se tlačí v tísni, jaká porada! Však v zahradě přec lépe. Větřík mění

dusivé vedro v milý chlad a van; sem usedli si starší sousedé pod hustolistý ořech, pod kaštan, zde sousedský se hovor vyvede.

Pan farář s rychtářem tu jako v čele, pak kovář a pan otec ze mlýna, opodál lysá hlava učitele se z ostatního tlumu vypíná,

a koncem stolu proti farářovi sed’ Šimon pod zelené stromů krovy. Od síně hudba zticha zaznívá sem, s ní rozpustilé zavýsknutí časem,

v to šum a ševel tance od podlahy – ó čase poutí, jásavý a blahý! Co něžných stisků ruk a kolem pasů, co pohledův a vroucích šepotání,

když k dívčí hlavě hochova se sklání – ó zlatých poutí, blažených těch časů! Jich nezná Šimon. Sotva pacholetem žil, pražský student, mezi cizím světem,

a když se vzbudily v něm touhy známé a první lásky rozpálil se žár, jenž sladkým jedem uspává a klame – své mladé srdce církvi nesl v dar,

ač na krátko. A od té strastné doby mu srdce bilo pro domov a lid, jejž sprostiti chtěl, rob sám, od poroby, s ním žíti volil, s ním chtěl taky mřít...

Teď právě housle ustaly i basa i klarinet ten sladce laškovný; děvčata rozběhla se, s nimi chlapčí chasa a za patou, hle, z mlýna královny

jich celý houfec na zahradu spěchá, kde stinných větví vlídná kyne střecha. Ač utkvívají oči hochů na ní, ač za pohled jen prosí úpěnlivě,

jak ledová tu stojí. V tom tu Šimon maní svou pozdvih’ hlavu, na niž ona tklivě svůj chvatem zavěsila celý zor, a takto mluvil k davu kolem sebe:

„Když toulal jsem se pásmem cizích hor a nad hlavou mi cizí stálo nebe, ó jak jsem vzpomínal tu na své Čechy! Snad stokrát denně posýlal jsem vzdechy

za nimi s větry, které k jihu táhly, a pozdravy a pocelů svých tisky přes zemí dálných obzor neobsáhlý až sem v ten koutek drahé naší vísky.

Jak jim tam v dáli? Posud je to tíží, a posud daleko tak ptáče svobody? A posud mrákota jim oči klíží, a nikde naděj’ v příští obrody? –

Jak jinak bylo tam. Lid volný, blažený, hrd na svou řeč a lesklou slávu svoji, jíž hájiť pažemi chtěl, rameny, svým životem i smrtí v svatém boji.

Oj, byl to národ: od chlapce až k muži se k statečnosti duší vroucnosť druží, od muže k starci jeden plamen v hrudi! Jen jiskru aspoň pro svůj český lid

bych byl chtěl z něho do Čech uchvátit a poznali by, jak se národ budí... A jejich ženy? Těchto mužů hodné – milují řeč svou, práva vlasti rodné,

jsou krásny, odvážny – jak potřebí –, andělé nejsou krasší na nebi!“ A Šimonův zor s Pavliným se střetl, jak kdy se jiskry k blesku rozpálí,

a v obou duše bůžek lásky sletl – svá potracená srdce hledali... Čím jsou ti mladí chlapci vůkol v davě, co vybídli ji k tanci tamto v síni,

čím jsou tu proti Šimonově hlavě, ač pokrývá jí bílý sníh a jíní? A Pavla div se neprodrala tísní, když soused každý zdvihl sklenici,

když díky své mu vzdali pěknou písní pějíce hlučnou, vřelou zdravici; však po chvíli přec, kdy se stišil šum, i Pavla pronikla teď lidí tlum

a náhle stanouc těsně před Šimonem zvolala jásavě a jako zvonem: „Ať zdrávy jsou ty cizí ženy vaše!“ A Šimon povstal: „Pravdu, děvče, díš,

ať zdrávy jsou, však zdrávy též i naše, a jsi-li, dítě, jako tam ty, tuto číš ti zdvihám v česť a blaze budiž muži, jenž dostane tě jako žití druži!“

Pak ruku svou jí podal, jemu ona, vše hledí na ně, na ni, na Šimona. A jako v sebe vpit byl obou hled a jakby zmizel rozdíl jejich let...

Pak zahráli. Vše k tanci tihlo spěchem, jen Pavla před Šimonem stojí s vzdechem, ne truchlivým, leč plným měkké něhy, že v Šimonu se rozproudila krev

a kolem srdce tály led a sněhy i chopiv dívku ved’ ji v kolo děv; po dlouhých letech v dívčí náruči svá ustaraná prsa uložil,

i zdálo mu se, jakby znova žil, že kouzlo to jej slastí umučí, i tiskl pevně krasavici k sobě – už bylo po smutku a po sirobě!

A když se v noci vrátil do své chatky, ach, ještě slyšel srdce její tlouci, a ještě viděl pohled její sladký, jejž poslaly mu v posled oči žhoucí –

pak přišly sny a jejich děsné davy, div nezdraly mu ubohé té hlavy, až ráno zavítal sen v nitro chatky s postavou Pavly líbezný a sladký!

O škoda stokrát, nejkrásnější sen že rozplynouť se musí v temný den; co rádo by v něm spalo věčně lidí – snad lidstvo život po smrti v něm vidí?...