I.

Už dávno ve vsi na to zapomněli, proč podrybniční sedlák jednou z rána mrtvolou nalezen jest na posteli, proč žena jeho smutkem utýrána

tak záhy pochvátla si chudák za ním tím kratičkým po světě putováním. Tak zůstal syn. Dnes nikdo nevzpomíná, že sklátil sám si ve hrob tatíka

a jím že uschla tváře matiččina – ó bolesť jejich byla veliká! To tenkrát přišel z Prahy páter mladý – v to léto měl býť právě vysvěcen –,

však přišel bez kleriky, bez koláru, s vlajícím vlasem, vous mu splýval s brady – tak navrátil se, roditelům k zmaru jak nesplněný, rozervaný sen,

vsi k hanbě, zlehčení a zklamání a sobě místo k štěstí k zoufání! Pochoval rodiče. A pak se náhle ztratil a na potulky dal se do ciziny,

až po letech jej mocná touha jala, k domovu láska vzplála pouspalá; syt dojmy přece hladový se vrátil a vlasť svou objal, ale všecek jiný,

ubledlý, chorý, v sněhu šedin hlava, a chůze nejistá a mihotavá. Však za to třpytilo se oko svitem jak nejkrásnější hvězda pod blankytem,

tak laskavé a zas tak plno žáru, že všecka ves mu odpustila hřích, jejž tehdy spáchal, přišed bez koláru, na práchnivících nyní rodičích!

Než zotavil se; počal sedlačiti a oral, sil a klidil, co bůh dal, a v práci tak své nové živobytí novými cestami zas vlekl dál.

Žil více sobě, zamlklý a tichý a jen své péči o louky a role; sic pravili, že pyká za své hříchy a častěj’ pod rybniční hrází dole

v dlaň tiskne hlavu celé večery – však už tak napověděl leckterý, proč vlastně sběhl kněžských ze studií, jakýmže citem prsa jeho bijí...

Měl prý tam pletky milostné a spády, snad krasavici jakous dokona, až z toho s kanovníky pošly svády a podle znění jejich zákona

prý musil odtud. – Jak byl tomu rád! Však divná věc, když prost byl semináře, mu krasavice v slově nestála a za jiného se mu provdala...

Tak pozbyl víry vší, ač jar a mlád a růžemi mu prokvetaly tváře... Teď ovšem sestaral. Ač nevěst kolem bohatých, sličných bylo na vybranou,

on raděj lesem, pahorem i dolem procházkou toulával se milovanou, háj potěchou byl, jezer šumné lemy a malý svět ten jako sám on němý.

Co jemu děvče? Obraz od minula, tak truchlivý a plný dum a stesku, ve vlnách času dívka utonulá, jen chabý odstín bývalého lesku –

a tyto mladé? Pro něho jen děti, tak pro hračku, a k hračkám už je stár, mohly by o mládí mu vyprávěti, jak zapomněl kdys šalbou na kolár!

Je lépe mezi muži. Vzdorné hlavy a v srdcích místo lásky chlad a led, ti žijí v práci, potu do únavy a v četném davu trápení a běd;

tam mezi ně. Snad zkušeností sklady lék podají mu v těžké nemoci, jejž marně hledal, pokud býval mladý – ti mohou jemu, jim on pomoci!

A pomahal. Však o něm pověsť praví, že kolem sebe už tam v semináři hromadil soudruhy své v hluk a davy, jim kázal vroucně s rozhněvanou tváří,

jak lid se trápí, pod robotou sténá a ve prachu se brodí po kolena, by pomohli mu, kde jen stačí ruka, by křísili, kde srdce lidu puká.

A tak byl tady. Tvrdí úřadové, že bouřil sedláky, však nikoli. On jenom řek’ jim: „Milí vlastencové! Jsme lidmi všickni, my zde na poli,

jak tam ti, kdož jsou žírných statků páni, a všickni k službě jako k panování!“ Tak řek’ to víckrát. Někdy jinak zase; životem náhle oživěla ves,

co včera nevědělo o zápase, do boje chutě chvátalo by dnes.