Hoj, byla noc! – jak po vražedném činu,

Hoj, byla noc! – jak po vražedném činu, kdy člověk prchá pykat za svou vinu; to tmavé nebe jako plášť je vraha, kdy po něm ruka mstitelova sáhá,

z oka mu plamen žhavých blesků lítá a vzdechem lítost jakby poukrytá se vyrve časem, stonem útrap mučí, jak ze skalin kdy divý orkán skučí!

Hoj, byla noc! ó velká, velká noci! Živlové hlásejí se k síle své a moci, a jeden zdá se předstihuje druhý, a darmo hledáš v tůni její luhy,

ty hory modré, padoly a stráně! Bouř dutě hučí jako zvony k hraně, v ozvěně jásá, jásá a zas šílí, tam ve úskalí jako děcko kvílí

a nežli skončí divou píseň jednu a než se snese poslední tón ke dnu, už nová řada do tmy černé letí a horám, skalám padá do objetí!

Hoj, byla noc – ta noc je nocí svátkem! Nechtějte myslit, že to živlů zmatkem, to nejkrásnější hudby harmonije, to nejkrásnějším zpěvem cherubínů,

jenž z duše jejich na světy se lije co pozdravy na hlavy země-synů! Hoj, byla noc, jak bůh by mluvil k lidu, chtěl odměnit ho za veškerou bídu

a ukázat mu, že je velkým bohem, jenž umí svolat hlásným trouby rohem celou tu sílu, i to blaho celé, jež nepocítil dosud člověk v těle,

a ukázat mu, že se nevzdá moci – – hoj, byla noc – ta noc je svátkem nocí! Čí je to vlas? – tak jak ta noc je tmavý a jako zmije stáčí se kol hlavy!

Čí je to vlas? – čí oko se to třpytí? – Lesk jeho divě do kraje se řítí jak blesky s toho zbouřeného nebe! Ach, žel, o žel, to tvář je dávno známá –

i hluboká ta noc mne neoklamá – ach, žel, Márinko, tak shledávám tebe?! Márinko, postůj, noc tě tmavá svede a na tváře ti lilje vsází bledé,

Márinko, postůj, noc tě v propast skolí a nevytoneš, hluboká je řeka, navrať se zpátky, miláček tě čeká a rány hříchu více nezabolí!

Márinka neví, co se děje kolem, Márinka letí po strništi, polem, Márinka plakat chce, a přece nelká; je těžko lkát, kdy svědomí červ hlodá

a do srdce šíp přiostřený bodá, je těžko lkát, kdy bolest je tak velká. Teď vítr nese Márinčinu nohu až ku zdi vetché, místy rozbourané, –

vydral se blesk ze chmury na oblohu a za ní křížů zlámaných roj plane: kus hnátu, lebka, nasypané hroudy co upomínka na poslední soudy. –

Hoj, byla noc – Márinko, povol kroku, – zhasni tu záři ve šíleném oku! – Čí je to vlas? tak jak ta noc je tmavý a jako zmije stáčí se kol hlavy.

Čí je to lebka? – nech toho, mé dítě, sic přijde bouř a tady pohrobí tě. Ten truchlý jasan odumírá rychle, jak mladost, krása a cnost mezi lidem,

opadá květ a z ratolesti vyschlé i listí stele lůžko sobě s klidem. Tam z kříže latě kus – čí nápis je to? – to staré asi jmeno, světem kleto,

už ani barvu nechce podržeti a hodí se těm větrům za oběti. Čí lebka to? – snad ducha velikého, škoda že mrtev, věru škoda je ho,

teď neposlouží leda anatomu. Čí je to hnát? – vy smějete se tomu, že starou předvádím tu před vás notu, jež neprospěje lidem ku životu;

vy smějete se, že chci sobě hráti snad na Hamleta, jak si chvíli krátí na zdrané hlavě ještě s kouskem vlasů; to arci nehodí se více do zdrávasu,

kdy křesťan vkročí na to místo svaté – – nu, snad se proto na mne nehněváte. Čí je to hnát? – ach Márinko ty sirá, tě asi žal a zoufání rozdírá, –

a já bych výskal, že ta noc tak živá a se smíchem že na to vše se dívá, – a já bych výskal – odpusť, bože, mi to – a já bych výskal – Márinky mně líto –

a rád bych výskal a zas plakal k tomu – čí lebka to? – zeptej se anatomů. Márinka nalézá své slzy zase, jež kmitají se na tmavé jí řase,

Márinka pláče, vítr vzdechy nosí, Márinka pláče a hrob matčin rosí: „Matičko drahá, probuď se, tvé dítě přišlo vinné,

nad hlavou tma mu hluboká a světlo světa hyne. Matičko milá, dlouho dost už nosila mě země,

je smutno srdci v samotě, matičko, vrať se ke mně. Matičko milá, nechtěj spát, vrať do světa se zpátky,

je smutno v světě k zoufání a smutněj’ beze matky. Matičko milá, všude tma a nikde žádné světlo,

a všecko kvítí vyžloutlo, co po lučinách kvetlo. Matičko milá, v oku tma a ňádra se mi boří,

srdce mi v těle ustydá a hlava ohněm hoří. Matičko milá, pravda to, že zabijí se lidé? –

mně smutno, teskno bez konce – nuž co mi, bože, zbyde?... Matičko milá, plakat chci a slzy není žádné,

myšlenky není na boha a touha k nebi chladne. Viď, matičko, to velký hřích, kdy člověk zoufá v světě,

a viď, že jeho žití je jak bezbožníka kleté. A nebe, peklo, očistec?... matičko milá v hrobě,

buď vrať se zpátky do světa neb zavolej mne k sobě!“ S jejího oka slzy přebohaté teď padají v hrob této půdy svaté.

Už jeseň tady – sotva květy vzpučí; Márinka zalívá a dojista, že zjitra se vznoří lupeň z vlhké země nitra a klesne jeseni té mužně do náruči.

Živlové ztichli, bouř se ke snu sklání a měsíc v dol pozírá v usmívání. Tak po nadšení pokojná je chvíle, tak po dnech černých časy planou bílé,

tak po noci den vstává z růží stkaný, tak sláva vzchází po útrapách hany, tak po zimě se krajem klade vesna – však po životě smrt se budí ze sna

a srdce drtí, hlavy v lebky mění – ach, všecko, všecko samé utrpení! A ráno přišel hrobník s rýčem v rukou a podivil se nezvyklému zjevu,

pohladil v čelo uplakanou děvu a zarmoutil se nad tou její mukou. Studené čelo, oči v sloupu stojí – snad se jí hrobař pozdvihnouti bojí?...

Studená ruka – podejte mu vody, to stihly dívku cestou nepohody, podejte léky – konec bude mdlobě – – V hrobě spí matka – a teď spějí obě.

Ta matka dole, nahoře zas dcera: ji rozedrala utrpení sterá, a jedno velké a ty druhé – malé? – jsou velké sic, však nejsou neskonalé

jak toto jedno; to s ní půjde spat a před soud boží s ní se ubírat – to jedno hoře, to je velké hoře! Pro ně chce plakat věčné ve pokoře,

pro ně by padla na zem ještě jednou, než světla světa nad obzorem zblednou, a žila znovu s nejčistější cností a přišla zase bohu do milosti,

pro ně chce trpět věčné ve pokoře – to jedno hoře – neskonalé hoře!