Spíš nebo bdíš? – Mne půlnoc objímá ramenem chladným se zpomínkou žele. Ty zůstala’s mi věrnou, noci má, když každý přioděl se v šaty nepřítele,
kdo na prsou co druh spočíval kdysi. Vše ticho kolem, jak by smrti dechem noc ovanula každé živobytí; však mrtvá za dne duše má se křísí
a chorál pěje touhy plným vzdechem. Citové lásky za dne poukrytí se hlásí mocně zase k životu a v slavíkově sladkém tlukotu
ta píseň lásky mé do noci zaznívá. Květ nadějí jak z jara okřívá, dere se k slunci poupě tužeb mých a volno mi, jak byl bych v nebesích.
Spíš nebo bdíš? – Jestliže sen tě kolíbá, ó budiž nejkrásnější, zdoben růžemi! Ať anděl lásky skráň ti zulíbá, jenž poletuje stráží nad zemí!
A pakli bdíš, ó spoj myšlenek vlny s vlnami mých, ať v políbení skanou co slzy blaha v půdu milovanou. Měsíce pohled padá slastiplný
na věnec lesův, v dálce rozkvetlý; tam za ty lesy, vzhůru ku severu mé touhy vše jak ptáci ulétly, když mlha klesá v doly v pološeru;
tam za ty hory, s nebem splývající, zanáší vánek každé moje chvění, protkané nití z krve mojich ran, jež osudu jsem složil v obětnici,
jak po bouři loď v moři, ztroskotán! Čarovné na ucho doráží znění, jak z aeolovy harfy mocné tóny, jak svatvečerem rozhoupané zvony.
Sem blíž, vy zvuky, ať se zavěsí má duše na vás jak na vyvolenou, by proměnil se žal můj na plesy, a na věky ať prsa zapomenou,
jaký byl hrot, jenž proklál jejich hloubi a v kousky rozbil palác nadějí. Hle, trosky ty teď duha míru vroubí, mé duši blaze, blaze, blaze jí!
Tys duha má, ať spíš či bdíš – ty zjevila se’s v záři nad mohylou, v níž pochoval jsem každou tužbu milou; hle, mrtvý palác vstává s nebes výš,
mohutné věže k modru nebe ční, lesknou se báně, vzduchem stříbro zvoní a zevšad ryk hlaholí sváteční, s balkónů bohatých se drahá hlava kloní,
to hlava tvá – ať spíš či bdíš – mé z mrtvých vstání z dálky nevidíš?...
Cookies on Poetry Cove