Jak na Golgatu vlekli kdysi Krista, tak putuje má duše k mukám čistá; svět smíchu hymnus prozpěvoval jemu a mně zas trn se leskne v diademu.
Jsem bídy král; můj národ moje city a věnec můj od mrazu nerozvitý; můj trůn mé srdce rozbodané a činy mé – myšlenky rozervané.
Chtěl jsem tě královnou kdys po mém boku učiniť v hadrech – a při prvním kroku, jejž vykonala noha ku oltáři, zašlehlo něco v ubledlé tvé tváři,
co nemá jmena, jenom pro mne, pro mne... V královském paláci, v chudobném domě, jak kdo chce zváti chatrč mého snění, vypučel obraz plný zanícení,
jak prvosenka pod sněhovým ledem; a na čele mi ode bdění bledém usedla touha nevýslovná v žalu nebeskému podobna idealu.
Byla’s tím obrazem! – Jak bludné světlo to na mou hlavu nemocnou zalétlo? Jen z dálky chtěl jsem pozříť na ty krásy, a hle, ty v náruči mé sladce dřímala jsi!
Byl sen to jen a klamné zdání, co jak myšlenka přede mnou uhání, či skutečnosť, v niž duše uvěřila a v jejíž barvy oko pohroužila?
Královno má, obraze vykouzlený, jenž bohyni vytesal z pouhé ženy, jsi chotí krále v hadrech, šíleného! On králem přece jest; ach, škoda je ho,
že bez královny do světa zrak hříží. To jeho žezlo za železnou mříží zamčeno jako pták... Nechceš být královnou; v hadrech je těžko žíti
a lásku v těle teď jen chuďas cítí. Královno, kde tvůj slib jest od oltáře? Je noc – a kde jest lásky nehasnoucí záře?... Jsem králem přec, ač bez královny lesku,
jsem bohem přec, ač beze hromu třesku, jsem člověkem přec, ač jen na čas krátký, a umru tak, jak všickni – bez památky!
Cookies on Poetry Cove