Elegie.

Již padá listí. Ještě chtěl jsem včera utrhnouť růži, jež se rděla květem – dnes opadala smutně do večera a rozloučila s podzimním se světem.

Tak mine mladosť. Za ní noha kráčí tím pevným krokem, který mužnosť vede, a byť i v lesklém oko plálo pláči a byť i smutek v tváři plakal bledé,

ta noha kráčí směle, neodvratně v života tůně nevlídné a matné, a kudy stoupá, půda kamenem, a kde se octne, pnou se mosty zlaté,

jež bezpečně ji vedou v míru zem, kde štěstí upíná se k její patě, a kam se spustí, tam by člověk rád chtěl blahem sobě tiše zaplakat.

Tak praví mnozí. Ale když ta noha se motá trním nahá, přeubohá, když místo mostů močály a skály se v proudův toky nastaví a stojí,

jak hradové by k odvětě a boji tu neustupně proti ní zde stáli, když z tajných skrýší sto se plíží hadů a každý uštknuv kolem ní se točí,

a jed svůj stříká z bohatého skladu, když bol a žal se tokem proudí z očí – kam půjde noha, kterou mužnosť vede, kam zrak obrátí oči pláčem bledé?

Hle, svadla růže. Kdo ji skropí zase, by zaleskla se opět v jarním jase? Zas výská jaro. Zvuky jeho steré se nesou vzduchem, puká pouto ledů,

a jarních růží poupě tisíceré se dere slunci blaze do pohledu. Zda mé mladosti jaro zase zkvete? Hle, mužští dnové prchli do hrobu.

Či mám snad věku vzdor a zásobu v té pouti žití svého rychloleté? Aj, ty to víš, ty duše moje mladá i s prškem šedin bujné na skráni,

jak život můj si ještě tebe žádá; čas mou sic hlavu v hrob již uklání, již hrobař brousí svou si lopatu: však než se hrdá tato hlava skloní,

zapěti musí v bujném záchvatu, že byla tu ač zedraná, však celá, a byť i v holou lebku ztrouchnivěla – že byla tu a teď že už je po ní!