Cestou.

Byl parný den. Když slunce do temene vypjalo zor svůj, stál jsem chvíli drahnou pod lipou u silnice zaprášené. Čelo mi hoří, rtové žízní prahnou

a jakás ouzkosť ouží dech a krátí, a ňadra jak by chtěla zavzdychati. Vzduch chvěl se kolem tisícerým tvarem, jak vodní hlaď se třese horka varem;

kol všecko kolébáno v tichý sen a já v té dřímotě bdím samoten. Chci taky dřímať, ale s doubravou mne čeká vísky chata hostinná,

a proto zdvíhám nohu loudavou, kde nová kyne vlasti krajina. Již kostelík se z modrých oblak hlásí, již došky šedé, dvorce, stodoly,

sic obraz všední, ač ne beze krásy a neposlední v našem okolí. Jsem ve vsi; umdlen, žízniv, hladový teď bystrým zrakem pátrám po hospodě,

jen po chlebíčku, po prostičké vodě. Konečně uzřím tamto ve křoví chaloupku se skleničkou malovanou, s níž pěny husté v kapkách hrudky kanou.

Vešel jsem rád. Již ocítám se v síni a volati chci k službám hospodyni; však všude ticho, jizbou se otáčím a marně sháním lidi po dvoře,

jen drůbež tady onde krákoře. Žízniv a hladov nazpět v jizbu kráčím. Usednu k stolu. Sbírám myšlenek rozběhlou chasu do umdlené hlavy,

lahodu lesů, krásu našich řek a nad horami sluníčka lesk hravý. Jsem tich a ve snách. Kolem ticho taky. Než pojednou tu doléhá mi v sluch

z koutečka jizby přemilounký ruch, dech měkce táhlý, zatajený zase, tu sladce zpívá, chvilkou zamlká se, a jizbou vane, sotva je ho znáti –

až zachtělo se jemu zaplakati. I přiblížím se v kout. Aj, podívaná! Na zemi v peřinách tu leží dítě v radostném oček promodralém třpytě,

s úsměvem rajským, až jsem divem stana své v krásy jeho mlčky stopil oči. I ke mně robě nesměle zrak točí, pak usmívá se znova do hlasita,

a mně již slza do brvy se kmitá. I mně tak kdysi na peřince bílé děťátko smávalo se roztomilé, však záhy dotekl se boží andělíček

těch bledých jeho usměvavých líček; tam v družné zemi – bože, jako v snách – to drahé tílko rozpadá se v prach... Jsi samo, dítě, a já taky sám,

já ti tu cestou píseň zazpívám: Jsi tu tak samo, robátko! – Kde tatík, matka? Na poli? A ta tvá malá dušička

už se samotou zápolí. Až bude z tebe jonáček, však ze samoty prchneš rád, bude se stýskať po druzích

a milým bude kamarád! Však nejpěknější z druhů všech ti roste děvče, robátko, a neroste-li, vyroste,

však už to bude za krátko! Zatím já půjdu cestou svou, snad budu zemi ve klíně, až ty tu budeš zápasiť

v té naší české rodině! Hošík se směje. Důlky v růžné tváři si cestu ryjí pěkně do hloubky, očička leskem plným blaha září

pod chudým krovem této chaloupky... Do brašny sahám: něco obrázků, jež od potulky nedávné mi zbyly – zde je máš, hošku, všecku za lásku,

již věnovals mi po tu krátkou chvíli; zahrej si s nimi, než z obrázků lidé skuteční budou v české tvojí bídě... V tom vešlo děvče, pětileté asi.

Nesměle zdraví, pak se k hošku kloní, brzyčko společně s ním pěkně hrá si a dětským smíchem všecka jizba zvoní. Zas do mé brvy slzička se krade,

zas srdce s myslí boj má nerovný – poslední pohled nesu k druži mladé, posledně zírám v obraz čarovný! Pak vytrácím se s těžkým srdcem v těle

z jizbičky v dusné vedro neveselé; ty tam jsou hlad i žízeň. Duše má je syta a hlava točí se zázračným vzduchem spita. Bůh vás tam žehnej, robátka má zlatá,

a vlídně střeziž, děti spanilé, mne dál a dále bludná vede pata, a ví sám bůh, kdy stanu u cíle...