V chudé naší dědinečce na drsném skal úpatí suchem, vedrem mlýnec horský ustal mlýť a klapati.
A pan otec na zápraží stojí dni a neděle, a ti mleči lateří jen, kdože jim to domele.
Pšenka bílá, žito pěkné, pytlů plná mlejnice – a v korytě vysušeném vody sotva konvice.
A pan otec rozhlíží se po dalekém obzoru, marně však se kolem točí od údolí na horu.
Rozhlíží se, kleje, pije, všecko – jenom nemele, a ti mleči, zahaleči v karty hrají vesele. –
Ušel měsíc, probudil se jasný, bílý – smutný den: nebe jako rybí oko, jako sladký dětský sen.
Jediná jak holubička, jako modré křídlo jen – probudil se v letní ráno jasný, bílý, smutný den.
Mleči posud karty mísí a pan otec hledí něm ne víc v modro nebes širých, ale v suchou prsť a zem.
Kolem úst mu úsměv hraje trpký, klamný, jako v snách; ale v tom se divě vzchopí a hřmí takto po horách:
„Prosil jsem tě, pane bože, ve dne jako za noci, abys popřál těm mým kolům a mé bídě pomoci!
Marné prosby! Slunce praží dál do chaty omšelé – a vy, dobří páni mleči, dál jen hrajte vesele!
Blesk ať pálí tyto došky, hrom ať do nich zabuší – oč víc ještě přijíť mohu? O život a o duši!“
Domluvil. V tom přeletěl mu maně mráček nad hlavou, bělošedý, hustě tkaný a s obrubou krvavou.
Mráček roste. Zdvih’ se vítr, do výše se nese prach, pana otce jala bázeň, pány mleče běs a strach.
Mráček roste. Z něho šlehla blesku čára klikatá – a hrom nežli zarachotil, zachytla se na vrata.
A pan otec křižuje se, mleči prchli od karet, oj, už vrata ve plameni, jiskry z nich se daly v let.
Divý let to! Kudy bral se, zůstal popel, prach a troud, hrom řve dále, blesky srší v poslední jak den a soud!
A pan otec s mleči divý kol plamenů vede rej, po vodě tu ani tuchy, z ohně šlehá beznaděj.
Kámen zůstal na kameni, samý žár a var a pal, a pan otec pomatený zařval v lůno hor a skal. –
Hromy tichnou, blesk se choulí, do dálky se nese bouř, ze smutného spáleniště k nebi trčí čmoud a kouř.
A z těch dumných nebes šedin spousty vod se valí teď – na tvé prosby, pane otče, trochu pozdní odpověď!
„Pozor mějte, páni mleči, vody plná koryta, chutě k práci, nežli budou kola mokem zalita!“
„Jaká kola?“ chasa volá, „je z nich troška popela“ – a vod spousta do mlejnice tokem, proudem běžela.
Vody rostou. Tam, kde mlýnec ještě v dnešní ráno stál, vlnami vše vyrovnáno a proud jen se žene dál.
Ustrašení páni mleči do skal odtud prchají, jen pan otec něm tu stojí se slzami potají.
Vody rostou. Už mu v kročej vlna šedá vstoupila, po kolena, po pás, k prsům, k ramenům se valila.
Vody rostou. Už už klesá hlava jeho za oběť – na tvé hrozby, pane otče, pozdní hrozná odpověď!
Cookies on Poetry Cove