Nerozpadl chrám se hrdý,
směle posud své vypíná věže,
nepopálil mráz mladou růži v sadě,
nese posud hlavinku svou svěže.
Nezasáhl blesk štíhlou sosnu v lese
pružně dosud korunu svou sklání,
neuhasly hvězdy, nevychladlo slunce,
směle dosud horu líbá, – pláni. –
Ztemnil se však obraz nad jiné mi milý,
zahalily stíny předrahou mi hlavu,
rozpadla se modla srdce mého v rumy,
jako cizá bloudím v hlučném lidstva davu.