Měla jsem temný, těžký sen:
Mně zdálo se, že nebyla jsem svojí,
že k cizímu poutána srdci jen
jím dýchala jsem, jím svůj život brala.
Byl jeden tluk, ač bylo srdce dvojí.
Já sama sebe více nepoznala.
Zřela jsem peruť skleslou, schromenou,
svou pyšnou mysl otrokyní jiné,
svou jarou sílu mdlou i zlomenou,
své bídné srdce, jak se k zhoubci vine.
Byl to těžký, těžký sen,
kéž by býval jednou jen! –
A když jsem z něho náhle procitnula,
a v udivení sobě oči mnula,
a jaký sen to, bojácně se ptala, –
tu lidé řekli: že jsem milovala.