Já nešťastný ten zřela den,
kde myrtou jsi byl ověnčen,
kde Tvoje klidná, mrtvá líc
poutala zraky víc a víc.
Já Tvoji bledou zřela tvář,
jak na ni světla lila zář,
já zřela oka shaslý hled,
jenž byl mi hvězdou tolik let.
Já k Tobě zřela v černou výš,
k níž hnul se lid, by byl Ti blíž,
kolem se smrt vypráví Tvá, –
já v davu stojím neznaná.
I slyším v davu šeptat hlas:
„Ten muž svůj mladý mařil čas
a smrtí svojí zahladil
hořkosť, jíž duši naplnil.
On klesl v době krutých muk,
kde zoufalství hnal srdce tluk,
on nikdy vyšší směr neměl,
jen miloval a písně pěl.“
I slyším mluvit druhý hlas:
„Dobře mu, že ten přečkal čas,
míru mu kyne ratolesť
a duše již u soudce jest.“
Kolem se smrť vypráví Tvá,
já v davu stojím neznaná;
mně bolná slza spadla z řas:
„Kéž by tak mařil každý čas.“