Miluji tě, miluji tě vroucně, jak zřítelnici svou,
ty sotva jsi mne spatřil a neznáš lásku mou,
já obraz tvůj mám v srdci a vždy u tebe dlím,
ač’s vzdálen mému zraku, já všade tebe zřím.
Nesdílíš prý mou lásku; – aj, což se po tom ptám?
Dost na tom, v svém když citu já blahem oplývám.
Rci, tážeš-li se kvítka, jež tebe těšívá,
zdaliž tvé hoře cítí, – tvé blaho sdílívá?
A ty – ty jsi jak kvítko, jež mile jímá zrak,
ty v srdci budíš city, netušíš toho však,
tys nepohlednul na mne a lásku neznáš mou –
já miluji tě vřele co zřítelnici svou.