Ó pověz, bledý muži,
proč šedivý tvůj vlas
nad důmyslnou skrání
tak záhy v barvě zhas’?
Hnal zlomysl tě světem,
klíčila nemoc tě,
či byl jsi vyhnán z ráje
své lásky bouřlivé?
Rci: byla kadeř temná
jak černý, těžký sen,
či vlnila se světle
co jemný, měkký len?
Či stkvívala se zlatem,
jak slunce jasná zář?
Rci, proč tak svadly záhy –
tvá kadeř a tvá tvář? –
Ty nemluvíš, i zastřen
je utrpení den:
do srdce sněhy padly,
na hlavu mlha jen.