Ó jen jednu, jednu vzpomínku
jako zásvit do temného šera,
když se luna dívá do jezera –
ó jen jednu – jednu upomínku!
Lid tak chladný! – dej jim srdce svoje,
nech jim prýštit jaré písně zdroje,
dej jim mysl, dej jim hlavu svou –
šťasten jsi, jestli ti neklnou.
Žij jen v sobě! – spatříš-li však lidi,
taj své city jak kvetoucí vidy,
které mizí, když se dotknem jich, –
neukaž, co chováš v prsou svých.
Jenom v tiché, mlčenlivé době
ulev v tísni horkou slzou sobě,
prožij znovu, cos kdy pozažil,
v upomínkách za samoty chvil.
Ó jen jednu – jednu upomínku
jako záblesk minulého štěstí
kdybych měla na života scestí! –
Ó jednu – jednu upomínku!