Po hřbitově jde dívka
a slzou skrápí zem:
pět neděl tomu právě,
co jej odnesli sem.
Pět neděl tomu právě,
co s ním jí zemřel svět,
co uzavřeli v rakev
ten mladý, sličný květ.
Ve hlavách klečí hrobu,
rukou objímá kříž:
„Ty, jenž jsi trpěl za nás,
proč povolal’s ho již?
My žili jsme tak šťastně
jak ptáci v letní čas,
a v šveholení jejich
i náš se mísil hlas.
My měli se tak rádi,
že stejný řeči zvuk,
že stejné naše hledy
a stejný srdce tluk.“ –
Třesoucí rukou věnec
na rovu klade lem;
pak bledou skloní hlavu
a chladnou líbá zem.
„Ty, drahý, dole dřímej,
Tvůj rušit nechci klid;
můj večer též se blíží
a brzký ranní svit.
Můj večer též se blíží
a nedaleko čas,
kde v nadhvězdné té říši
se uhlídáme zas.“ –
Od hrobu vstává dívka
a svatoklidu zář
se rozhostí po líci,
a blahem svítí tvář. –
Já ruku tiskla k srdci:
jak, dívko, šťastna jsi!
Ó že nemohu věřit
ve shledání, jak ty.“