Volám to v stinný, tmavý les,
by stromů šum to dále nes’,
by ptáčkové to zvěděli
a růžinkám to zapěli;
hlásám to hoře modravé,
to vlnce šepci těkavé,
a vlnka dál to klokotá:
„Vlasť jediná že láska má!“
A stromové se zachvěli,
by dále zas to šuměli,
i ptáčků sbor to sladce pěl,
že slastí růže rozechvěl;
a z hory vycházela zvěst,
že šlechetná to láska jest,
a vlnka spěšná klokotá:
že láska ta klam nechová.