Mé srdce bolem bylo rozerváno.
V mé duši teskno, každá myšlénka
přežitých strastí živá pomněnka.
Den klonil se; já prosila jsem boha,
by věčného mi klidu bylo dáno,
by nikdy více moje slabá noha,
by nikdy více moje choré oko
se nevrátily v klamné světa víry,
neb žal v mém srdci vězel přehluboko. –
Tu přítel můj se hravě chopil lyry
a píseň pěl při bledém luny svitu
o žití hvězdě, – lásky libém citu,
a přítel můj, ověnčiv mojí skrání,
pěl „Dobrou noc“ mi v blahém usmívání.