Vrátilo se jaro, vrátil se zas máj,
šveholení ptáků naplňuje háj,
vyloudilo slunce z chladné země kvítí,
jež pod jeho líbkou počalo se rdíti.
Lid se z toho těší, – neb prý jara čas
utiší ve prsou žalu trudný hlas.
Bohužel! mé srdce nezná utěšení,
a proto mu nikdy, nikdy jara není.
Jen když šedý závoj po obloze rozestřen,
podzimní když nastal chladný, smutný den;
když matička země kvítí pochovala,
nám jen lupen suchý, – pustý háj nechala;
když ni větřík poklid ten neruší,
ticho, – klid – jak v beznadějné duši:
tu je srdci volno, – neb v svém umrtvení
s mrtvou přírodou pak víc ve sporu není.