Jsem jako květ, jenž v širém stoje poli,
starosti prost hlavinku kolíbá,
nade mnou Bůh i slunce plná záře,
mým vroucím srdcem větřík prochvívá.
Jsem jako pták, jenž volně vzduchem pluje,
jejž nade zlato svoboda těší,
mám jako on jen mladé svoje písně,
a nikde stálé, jisté přístřeší. –
Uvadne květ, když v žilkách teplo schladne,
a ptáče vzdechem končí píseň svou;
zahynu též – proč truchlila bych dříve,
než chladná noc zavítá v duši mou?