Tvé srdce sivé jezero,
v jehožto hloubi dřímá
bol jeden, bol tak veliký,
že mysl jej nejímá, –
Když hvězda tichým očkem svým
se do jezera dívá,
tu lehýnce se usměje,
jako se jitro rdívá.
Však běda, jestli vichřice
pobouří ve své zlobě,
co lépe aby zůstalo
nedotknuto jak v hrobě. –
Chtěla bych býti hvězdinkou,
jež svítí klidně, ladně:
a nevzbudila nikdy bych,
co tiše leží na dně.