Slunce jasně svítí,
větřík mile věje,
fialka se skrývá,
růžinka se směje. –
Ach což všechno platno,
když tu není Tebe,
mého srdce slunce,
potěšení, nebe.
Ty ležíš na lůžku,
vše Tě opustilo,
co Tě milovalo,
co Tě potěšilo;
jenom ona žena –
bledolící nemoc –
je u tebe ve dne,
je u tebe přes noc.
Na tom našem okně
roste mnoho kvítí,
já je zalívala,
chtěla věnce víti:
nesmrtelka roste,
myrta ale vadne –
to že moje radosť
pomalu mi chřadne.