Proč bloudíš, mysli má? Hle, vše se vůkol leskne v jarní kráse, violka vábí, nebe usmívá se, ve stinném loubí slavík klokotá,
a květná jabloň mladý květ ti dá: již v srdce každé vešla naděj nová, přemoz i ty bol, jenž ti v srdci hlodá, buď dítkem přírody, slyš její vábný hlas,
jak kvítko oživni, vrať k životu se zas. Ty nechceš, mysli má? – Vzdech ozve se jak jemné žalování, přehluší sladké v loubí klokotání,
z oka se zvolna bolná slza line, s violkou splyne a violka hyne. Již věřím, mysli má, že zhasla záhy mladá síla tvá;
májový den již nemá pro tě vnad, i smutnou jsi, když odívá se sad. Buď mužna, mysli má! Patř Vyšehrad! hle, jak se pyšně rdí,
co kmeta líc, když o něm chvály zní. Tam hrobka otců, zašlé slávy kmit. Nevidíš ráno, ne červánků svit? Ó vítej ráno! skřivánci již pějí,
po celé vlasti čerstvé vánky vějí, žilami žití síla probíhá, vzchop též se k činu, bludná mysli má! Slyš Vltavu! zdaž hlasy její tlumí,
když kolem tvrze bouřnou vzpouru šumí? Jí posud králem starý Vyšehrad; jemu se koří, když je ticho všad, a šumem dumným vzdává jemu chválu
a věrně hlídá starou, šedou skálu. – Buď Vltavou! – Nemůžeš, mysli má? – Vzdech ozve se dojemné žalování, přeruší proudy, – tklivé klokotání,
zkalený zrak ku Vyšehradu zhlédne a záře bledne. Ubohá mysli má! Již zlomena je jará síla tvá. Již nepovzneseš k hrdému se činu,
již nedovedeš smýti starou vinu, a dokonána jesti pouť i tvá. Kam ještě bloudíš, mysli má? – Nezní víc jemné vzdechu žalování,
již slyšet řeku, – pěvce klokotání, zjasnělý zrak se v cizí oko noří a líčko hoří. – Již chápu, mysli má! do sivých očí vede cesta tvá!
Však chraň se, mysli, těchto očí sivých, neb ztracena jsi ve přeludech snivých. Jsou bludištěm; ty v jejich hloubku zříš a najednou se v srdci uvidíš.
A v srdci tom jest krásně jako v báji, Zabloudíš-li, pak utoneš v tom ráji, neb v říši té svůj celý najdeš svět a nikdy více nebudeš chtít zpět. –
Přec bloudíš, mysli má? Pak nebohá, jsi ztracena.
Cookies on Poetry Cove