ŽENÁM.

Vždy v době bojů, v poražených pláči, v křik vítězů, z nichž každý trůn by rád, jen malý koutek věrné ženě stačí, by království si mohla budovat:

jen malý koutek, kde by mohla zticha svou láskou hřát a tvořit zázraky, být růží bílou na trní, jež píchá, a jako slunce zářit na mraky.

Být tichou hvězdou do bouřlivých nocí, být melodií v mečů řinčení, a do vřavy jít, jen když ku pomoci kdes ušlápnutých volá úpění –

a pro nebohé mít své usmívání, ó, ženy, kterým všechno zhojíte, jako tím teplem svojích drahých dlaní, když muž v ně skloní čelo rozryté.

Neb jaro s vámi v zimy chlad jde zpátky a jitřní rosa je váš každý čin, a kam jen padne ten váš pohled sladký, je nový den a prchá tma a stín.

Jde vesna s vámi, ať už bídu hojí či školy staví vaše nadšení: váš každý krok má tichou hudbu svoji a mládne pod ním suché lupení.

Je zima u nás... Bolí to a studí, jak cizí mračna táhnou oblohou. Je práce mužů, co pod nimi budí ze snů a mrákot zemi nebohou.

Jen buďte vy jim anděly v té práci, již k cíli kynou prstem zdviženým – a jestli v boji skráň se zakrvácí, ó, pomáhejte mužům raněným!

I samy krásny buďte krásy kněžky – to pro to naše chudé umění, a v lidu svého života boj těžký, ó, ženy, neste paprsk smíření!

A dětem našim vštěpte lepší víru v budoucnost země plné těžkých ran, a buďte jako holubičky míru v tu zátopu a pustou vřavu stran!

A ať už jste tu chudobkami pouze v tom zvlhlém drsném českém trávníku, či růžemi, jež voní v sladké touze a stvořeny jsou pro zpěv slavíků –

ó, kveťte, kveťte pro tu českou hroudu, z níž rostete a jež nic nežádá, než aby vámi v podiv světa soudu se rozjasnila česká zahrada!

A, Bože, Ty, jenž Milosrdný kladeš plášť na tu zem, by všecko přestála – Ty dáš, by nikdy více svatokrádež nám srdce žen pro cizí nebrala –

ať, co tu roste z této půdy chudé, zas této půdě plody přináší, by vesna byla, kde je lid náš, všude, kam země naše sahá nejdražší!