Za nocí bílých tichý astronom
utíká k hvězdám. –
Bože, co v nich hoří?!
Co krásy, ohně pluje v světě tom
na vlnách nebeských moří!
Ó, tajemné hvězdy!
To marná touha: chtíti zachytit
tu krásu všecku v objetí, jež dusí! –
Že z dálky splývá v duši hvězdný svit,
Ó, daleké hvězdy!
Tajemství sladké: hvězdy potkávat! –
Ať jiných krok se třeba blíž k nim točí:
mně stačí, když mi v cestu jenom pad’
svit Vašich nebeských očí,
ó, drahé hvězdy!
A vyhýbat se? – Marný, marný boj!
Ta cesta bez Vás chladně k srdci sáhne,
a jen víc roste divný nepokoj – – –
Ó, hvězdy, co mne k Vám táhne? – –
O, tmavé hvězdy!