Padalo listí... Přišla jste tichá
a prošla uvadlou alejí. –
Ó, cítíte, tušíte, jak jeseň dýchá
ve Vašich šlépějích nadějí?
Pod Vaším krokem to listí rudé
štkalo zpěv májů budoucích –
Zda v jejich záhonech též místa dost bude
pro ten květ tichých citů mých?
A z východu zahrady pršely v cestu
Vám růží krvavé prameny,
když ztrácel se tam dolů zas k městu
ten klobouček Váš červený –
A jak jste mizela, já cítil zas hrýzti
tu touhu v sobě: Vás zadržet
a do cesty hodit v ty růže a v listí
Vám touhy své pozdní, pozdní květ –
A ať jej zvednete, ať nevšímnut zvadlý
zahyne v cestě: vždy Vás mám rád –
neb list, jejž zved’ jsem z Vašich stop, spadlý
řek’ mi, jak sladko blízko Vás umírat...
Ať je to osud, ať hvězd to jsou čáry –
házím Vám květ svůj... V slunce? Či v mráz? –
Vím jen: má duše plá novými jary...
Cítíte květy? Hledají Vás!