Má Srbko tmavá, z národů všech,
co jich tam bylo v tom mihu,
k Vám jediné tíh’ touhy mé dech,
ó, tmavá Vy růže jihu.
Co bylo všecko? To rámec jen
pro Vaši krásu, mé dítě,
jen hudba a barvy pro můj sen,
v němž štíhlá mi tančíte skrytě.
Má Srbko útlá, hledal jsem Vás,
na Vás jen šel jsem se dívat,
a v hudbě a v tanci jen touhy své hlas
jsem slyšel zpívat a splývat.
A jak jste, nebeských květů pýr,
se nesla krásná v tom hluku –
tak moci skočit v ten omamný vír
a zachytit Vaši ruku!
A daleko, daleko s Vámi plout
nad proudy světa a času,
a slovo jediné vydechnout
do Vašich spuštěných vlasů –
A pak mít památkou na ten rej
ten květ, v nějž jste voněla chvíli,
sobě jej urvat, než zašlape jej
Váš malý sandálek bílý...