To hřmělo hluboce, déšť do jizby nám lítal
a píseň bláznivou hrál v okna z divoka,
kdy z květin naproti tvůj milý ovál svítal –
a mlha starostí ti lehla do oka.
Ty, dítě, dumáš asi, ty dumáš z hluboka!
Můj smavý andílku, ty červánku a zoře,
ta propast myšlének, ta pohltí tvůj smích!
Ze snů tvá lodička – a myšlénky jsou moře...
A proč pak přemýšlíš? – Snad někdo ze snů tvých
zde v dáli bouří ton a ruce k nebi zdvih’?
Teď blesk a blesk, hrom v ráz... Snad někde k zemi padá
ten, na nějž vzpomínáš – a ty se modlíš zaň.
A jestli umírá, to velká nebe zrada,
že byla lhostejná ta svatá boha skráň,
když k němu zdvíhá se tak čistá, bílá dlaň.
Mé dítě hebounké, já také pádím bouří,
mám šat juž promoklý a děs mi nohy stáh’.
Kam že se uchýlím? Kol z baráků se kouří,
daleko, daleko je rodné chatky práh...
Snad za mne modlíš se a o mne máš tak strach?
To hřímá hluboce, déšť do očí mi lítá,
a píseň bláznivou hrá vítr z divoka –
jen když tvůj obličej mi z okna v cestu svítá!
Má cesta trnitá a dálná, široká – –
mé dítě, modli se, ó, modli zhluboka!