Přec po mlhách vždy slunce vyjde zas! –
Ó, slunce, v něž se nelze podívat,
ó, vysoké, kam nelze dojíti!
Přec hledám Je a miluji tu zář,
a zachytit jen jeden paprslek
těch krásných ohňů – jaká tichá slast!
Ten paprslek jsem v duši uzavřel
a v samoty jsem utíkal zas s ním,
v ta pole širá, sídla tajemství – –
a slunce, slunce kolem hýřilo.
A v slunci vzpomínám... Hle, obrázek:
den v září, sluncem zaplavený tak –
ze hluku davů jste se zjevila,
tak tmavá letem, v černém hedvábí,
na vlasech černých rudý klobouček,
z nějž po tváři Vám hrála záplava –
a v slunci svítil bílý slunečník – –
Proč stále to tak všude kreslím teď?
Oranže sladké, jež jste nesla si!
Mít v slovech sílu šťávy, vůně z nich,
by sládla v srdci Vašem na chvíli
a blažila Vás jak ony Váš ret!
To je má touha: Vaše blaženost!