Jdu sněžnou plání k lesům výše,
sníh bílý svítí – jdu tak sám,
v mou duši světlo padá tiše,
a jdu a na Vás vzpomínám.
A v slunci planou sněhem stráně:
toť mramor bílý – jaká zář!
Tu láká mne to vepsat na ně
cos přírodě a nebi v tvář.
Zas touha tu! A duši chvátí
a vzpíná po Vás ramena:
a v desky sněhu musím psáti
Vašeho jména písmena...
Už nebe jen se dolů dívá,
a mlčenlivá Zem se chví,
jak ruka moje ve sníh vrývá,
v těch písmenech své Tajemství!
Ó, chlubím se jím, rouhač, nebi,
ať v písmenech ta tajna zří,
a třeba svého slunce hřeby
je nezluštěné rozbíjí –:
až rozpustí se sníh ten bílý,
pod nimi rozkvetou fijaly,
jež Vaše drahé jméno vpily,
by vůní svou je dýchaly...