V té jizbě setmělé, kam věčná noc se řítí
se záslon spuštěných a z mříží, kam sed’ rez,
já po dnech, po letech a po bloudění v žití
tě, starý příteli, jsem zase nalez’ dnes.
To z bouře, ze zimy a v vedra, krupobití
jsem krok zas jednou pod krov nes’.
Však čekám nadarmo, že hebce jako kdysi
před tebe v úsměvech zas dívka sedne si
a písní zanese mě nad skal vrchol lysý,
jež slují životem, až k hvězdám, za lesy.
Tvé struny strhány a pavouk líně visí
nad sežloutlými klávesy.
Ty vyschlá bystřino, ty spící moře tonů,
ty marně čekáš bouř, jež rozvlní tě v řev.
Spíš každý kopne tě jak trosky puklých zvonů,
a ty se rozpláčeš v tak zádumčivý zpěv...
A mně se vždycky zdá, že já to v prachu tonu,
a že to z rány mé jde krev.
A slyším znít z těch strun: Můj pěvče zasmušilý,
dokud bouř zmítá tě, jen létej k blankytu!
Až nocem probdělým dáš poslední své síly,
až budeš bídně mřít kdes v tmavém úkrytu,
z tvé písně nadšené kdož sílu, jaro pili –
pak půjdou kolem bez citu!