Tmavou tak celou v sále Vás zřím,
jen stužka rudá v kloboučku hoří.
Ó, dítě, nic blízkého neslyším:
zpívá cos dálného k citům mým
jak hukot lesů, jak hučení moří.
A potom zas viděl jsem jen Vás, jen Vás
v tom živůtku plavě žlutém.
A poslouchám s Vámi a neslyším zas
ni matení zpěvu, ni houslí hlas,
jen zvěsť o tom osudu krutém:
Ó, živůtku světlý, v němž mdlí snivá žluť,
ty, kloboučku černý se stuhou jasnou –
proč touze své musím dít: ticha buď!
proč daleká hudba plní mou hruď,
když vaši Paní uvidím krásnou?
Ó, hudbo dálek, ó, písni jar,
ó, touho, již mlčenliv snáším! – –
Volám Vás: sestro! A zapírám žár...
a v srdce se stesku zatíná spár
a žene mne za krokem Vaším – –