Když padal na jaře sníh, já stopu Vaši v něm shléd’:
to otisk útlý jak list v tu bílou hmotu se hnět’ –
ó, drahé dítě, ten list, ten jarní list
tak rád bych z té tvrdé cesty byl zved’.
Tam cizí zašlapou jej – list jarní, který spad’ v sníh,
jej slunce rozdýchá v nic v březnových úsměvech svých,
ó, stopo sladká, ó, lístečku,
co zbude mé touze z otisků tvých?
Vy listy vytisklé v sníh, jenž teplem Vaším se třás’,
proč zvednout nemohu vás, vy útlé lístečky, vás – –
ó, stopy teplé, ó, otisky,
jak v jarním sněhu svítí váš jas!
Mít listy, alespoň vás, v svůj herbář bych si vás klad’,
za nocí tichých z vás bych dal vůni minula vát,
na vaši přesladkou paní
bych nad vámi věčně chtěl vzpomínat...