Za městem v polích – ó, štěstí mám! –:
potkal jsem v slunci dvě žačky Vaše;
plavé a růžové; že „chodí k Vám“,
řekly mi plaše.
Bláhové touhy ovál mě dech –
tak plný žáru a jarních míz:
Bože, tak shlédnout v jich sešitech
Váš rukopis!
Co je mi po něm? – Ó, dítě mé,
tak Vašeho písma poznat rysy,
a číst v jeho liniích, dýchat v ně,
jak v mládí kdysi...
Ale je podzim! – A suchý list,
když spad’ mi pak na hlavu v černém hvozdě,
rukopis osudu moh’ jsem číst:
Marno je! Pozdě!
Ó, býti tak jaro! – V boj pro Vás bych šel
se světem celým... Být jaro jako kdys! – –
A denně bych vítal a denně bych zřel
Váš rukopis – –