Známý strom zas vidím kvést!
První v květech vždycky jest –
jaro volá v cesty Vaše
každá jeho ratolest.
Ráno, když se rozdýchá,
strom ten voní do ticha:
pro Vás, jež květ milujete,
v bílý žár vždy pospíchá.
Někdy z Vašich ranních cest
krok Váš vidí blíž se nést –
krásné oči jdou se dívat,
kolik hodin tady jest.
Slyšte, tichý stromu hlas
hudbou jitra volá Vás,
vůní zpívá, květy dýchá:
– Dítě sladké, není čas!
– Pro Vás kvetu, čekám Vás,
uslyšeti chci Váš hlas,
hodiny lhou, nespěchejte,
dítě drahé, není čas! – –
A Vy přece jdete dál,
strom své květy marně stlal,
za Vámi však v cestu ještě
z růžova se rozdýchal.
Vidím ten strom duší žít,
chápu jeho touhu, cit:
jediným jen květem aspoň
ve vlas Vám se zachytit.
Jediný květ by se smek’
na Váš rudý živůtek,
tam žít ještě aspoň chvíli,
a proč chtěl žít, aby řek’ –
Jediný květ aby pad’
pod Váš kročej, umírat,
naposled by v smrti zavzdych’,
kterak toužil, měl Vás rád...
Známý strom zas vidím kvést,
první vždycky v květech jest –
a o Vaší kráse zpívá
každá jeho ratolest!